Rozchod prožívá každý jinak. Záleží na mnoha okolnostech: jestli jsme vztah ukončili my nebo ten druhý, zda jsme tušili či dokonce sami rozchod zvažovali, zda jsme měli z rozchodu až příliš velký STRACH (jinak si však myslím, že určitá míra strachu ze ztráty něčeho, na čem nám záleží, je toho součástí a je zdravým motorem k práci na sobě pro zachování chtěného), kolik věcí jsme během vztahu změnili, resp. kolik věci musíme změnit v důsledku rozchodu (přátelé, bydlení, zaměstnání, někdy i celý způsob života…).
Stejně tak i míra bolesti z rozchodu může být pro každého jiná a v případě, že pro nás rozchod představuje skutečnou bolest, velkou pomocí může být to, když tu bolest můžeme u někoho odložit. Máte-li opravdu velkou dávku štěstí, pak to může být váš přítel, který vás dobře zná, který vám skutečně naslouchá, nechává nerušený průchod vašim úvahám, truchlení, ale i výlevům vzteku a nenávisti, jež nás v určité fázi zcela přirozeně pohltí. Měl by to být člověk, který má velkou míru trpělivosti, respektu k druhém, tedy uznává vaše právo na vaše jedinečné emoce, vaše způsoby řešení, vaše tempo se se situací vyrovnat, a hlavně uznává vaše právo na váš smutek; nechce proto po vás, abyste se „co nejrychleji dali dohromady“ a nevnucuje vám pocit, že a pokud to tak není, tak s vámi není něco v pořádku (pokud Vás označí za slabocha, prostě utíkejte pryč!). Bylo by fajn, kdyby měl také určitou znalost o tom, že nemá smysl bagatelizovat (snižovat) význam ukončeného vztahu (např. tak si to tak neber… ten člověk ti za to nestojí), že nemá smysl radit, co bychom teď měli udělat, abychom se z toho rychle dostali…

